Výkonnost české ekonomiky je v současné fázi velmi slabá. Inflace v Česku je stále jedna z nejvyšších v Evropě a jsme stát, ve kterém je inflace krocena též nejpomaleji vůči svému inflačnímu cíli. Reálné příjmy obyvatel klesají již osm čtvrtletí. Růst ekonomiky je téměř nulový a předpovědi na rok 2024 jsou velkým zklamáním a hrozbou.
Jak vláda, tak i Mezinárodní měnový fond (MMF) předvídají v příštím roce růst HDP, ale jen ve výši 1,2 %. Opravdu je po třech letech v podstatě nulového růstu tato hodnota to nejlepší, co česká ekonomika dokáže vygenerovat?
Obavám se, že realita může být ještě horši.
Česká ekonomika je v ekonomické kvazi recesi sice již třetí rok, ale letadla cestovek jsou plná, prodej zájezdů do Spojených arabských emirátů či Egypta roste, lyžařská centra se hemží lidmi, domácí spotřeba domácnosti je sice na malém ústupu, ale supermarkety jsou plné zboží i zákazníků.
Máme plnou zaměstnanost, a rychlý růst nominálních mezd ve statním sektoru financovaný expanzi státních výdajů. Financovaní deficitu státního rozpočtu bylo doposud bez problémů. Statni dluh je též stále v rozumných číslech. Inflace také pomáhá financovat rostoucí nominální mzdy i v nestátním sektoru, kde je tlačena růstem platu ve státním sektoru a inflačními očekáváními firem. Jediné, co bolí, je pokles reálných příjmů způsobený inflací.
Jak si tedy můžeme vysvětlit tuto naší relativní prosperitu s naší inflací a žalostným růstem?
Reakce centrální banky a vlády na rostoucí inflací je zaměřena na restrikci peněžního oběživa různými nástroji politiky ČNB a snahou kabinetu snížit rozpočtový deficit. To jsou „klasické“ protiinflační strategie předepsané učebnicemi monetární ekonomie. Tato politika má ale také evidentně pomalý dopad. A není jisté nakolik bude úspěšná.
Důvodem jsou zcela nová specifika inflačních tlaku, která jsme neznali z minulých inflačních období. Nutno dodat, že tato specifika nejsou jen česká. K podobným tlakům a procesům dochází i v jiných státech Evropy. Nicméně, je to primárně evropská „záležitost“.
Co vytváří českou inflační situaci je nadměrná likvidita v ekonomice a inflační očekávaní. Nominální mzdy v soukromém sektoru vzrostly za posledních čtyři roky nejrychlejším tempem od roku 2008! Mzdy ve státním sektoru vzrostly ještě rychleji. Stát financuje bez problémů svůj deficit prodejem dluhopisů „pojištěných“ možností jejich výkupu centrální bankou. Firmy jsou také likvidní, jak dokazuje jejich poptávka po pracovní sile. Nepropouštějí a dokonce stále hledají nove pracovníky, což potvrzuje počet neobsazených pracovních míst, který je stále vysoký. Banky jsou plné likvidity a vysoce ziskové. Široce pojímaná nabídka peněz vytvářená bankami, je téměř perfektně korelovaná s inflací.
Inflační očekávání
Druhým klíčovým faktorem inflace v Česku jsou inflační očekávaní, které se průběžné adaptuji na měnící se inflační situaci. Dochází k „adaptovaným očekáváním“. V této situaci je očekávaní inflace klíčové, protože odbory vyjednávají mzdy svých členů. Firmy přizpůsobují svou cenovou politiku očekávanému nárůstu cen. Domácnosti jsou tlačeny pobídkami k větší spotřebě a útratě svých příjmů, než aby je vice ukládaly do úspor, které jsou znehodnocovány inflaci.
Inflační očekávaní je rozhodující i pro rozpočtovou politiku státu, a to inflačním nadhodnocováním plánovaných výdajů. Je možné, ze inflační očekáváni klesají, ale evidentně zůstávají stále vysoce nad inflačním cílem ČNB. Když si dá vláda do svého rozpočtu předpověď růstu mezd na rok 2024 ve výši 6%, je evidentní, že nemůže očekávat inflaci v roce 2024 ve výši 2%, jak prohlašuje ČNB.
Co tlačí nejvíc inflační očekávaní v Česku? Změny v cenách energii, cipu a potravin ci likvidita českého trhu? Změny v relativních cenách určitě hrály svou roli, ale nadměrná likvidita je převážně domácího původu.
Původ nadměrné likvidity.
Odkud vznikla nadměrná likvidita v ekonomice? Vznikla intervencemi státu a spolupracující centrální bankou při řešení problémů spojených s covidem, ukrajinskou válkou a snahou vlády udržet zaměstnanost i udržet sociální smír štědrou veřejnou politikou. Velmi pomohly dodatečné legislativní úpravy nákupu státních dluhopisů centrální bankou. To silně podpořilo kredibilitu státu jako dlužníka a usnadnilo odkupy dluhopisů bankami a fondy.
Likvidita firem byla zajištěna inflací a nadměrnými cenovými přirážkami, jak argumentuji kritici potravinových řetězců, kteří poukazuji na jejích vysokou ziskovost. Velké firmy si udržely svou likviditu navzdory recesi z velké míry půjčováním v eurech za nižší úrokové sazby. Fiskální úpravy pomohly zlepšit likviditu firem zrušením superhrubé mzdy a různými formami podpor. Tzv. “supply shock” způsobený růstem relativních cen energie postihl velké firmy pouze výjimečně.
Statni výdaje na financovaní vysokých mzdových požadavků státních zaměstnanců bylo zajištěno mandatorními výdaji, které v případě potřeby vytlačují jiné priority z rozpočtu. V neposlední řadě, likvidita je tvořena v poměrně velké a patrně rostoucí neformální ekonomice (stavebnictví, taxi a domácí služby, dopravci a další). Inflace tedy nevznikla pouze dočasnými změnami v relativních cenách energii, čipů či potravin a jiných komodit pocházejících z importu.
K nadměrné likviditě přispěly i domácnosti. Domácnosti sice v průměru vice šetřily, ale vyšší úspory byly generovány převážně těmi vysokopříjmovými (dle ČNB až z 80 %). To znamená, že nízkopříjmové skupiny přecházely ze spoření na běžné výdaje a tlačily ceny též nahoru, obzvláště ceny nejcitlivější – ceny potravin.
Zajištěné mzdy
Co tedy znamená nadměrná likvidita a inflační očekáváni pro tlumeni inflace? Především očekávaní všech účastníků trhu – očekávaní odborů (mzdy), firem (cenová politika), domácnosti (úspory), vlády (statni rozpočet) a samozřejmě ČNB?
Použijme příklad a předpokládejme inflaci minulého roku ve výši 10%. Předpokládejme též, že centrální banka odhadne inflaci v následujícím roce ve výši svého cíle 2 %. Předpokládejme rovněž, že očekávaní všech zbývajících aktérů na trhu jsou vyšší, 6 %. A všechny transakce jsou financovatelné ve stavu nadměrné likvidity, jak již bylo zmíněno. Znamená to, že centrální banka nemůže v této situaci uvolňovat monetární politiku tak, jak zamýšlela. Musí se tudíž přizpůsobit, pokud nechce inflační tlaky ještě navýšit.
Tento hypoteticky příklad se velmi přibližuje současným českým podmínkám. Inflace bude v roce 2024 stále hodně nad cílem ČNB 2 %, jak to nakonec předvídá i MMF, podle kterého přijde pokles inflace ke 2% ne letos, jak oznámila ČNB, ale spise až v roce 2025. ČNB bude tedy muset pokračovat v restriktivní politice i během roku 2024, i když volnějším tempem.
Jak dál?
Jedinou cestou, jak v této situaci snížit nadměrnou likviditu ekonomiky, je krocení inflačních očekávaní. Nové vedení ČNB začalo příliš opatrně v tlumeni očekávaní a tím udělalo opak – inflační očekávání jen posílilo. Později ale i u něj došlo k obratu a přijalo restriktivní politiku, inflační očekávaní ale ani tak nedokázalo úplně zkrotit. Problémem byla aalee je malá odvaha přistoupit k razantním řezům. Důvěryhodnost politiky ČNB, ale i vlády tak v očích podniků firem zůstává nízká.
Je pozoruhodné, že česká vláda již „ví“ a předvídá růst reálných příjmů v tomto roce v průměru o 3 %. Je patrně jedinou vládou na světě, která dokáže předvídat růst reálných mezd. Příprava na volby jistě hraje svou roli! Vláda přitom nemá pod kontrolou hospodářský růst, který je nulový. Nemá plně pod kontrolou inflaci a může pouze přijímat inflační očekávaní ČNB. Jediné, co má pod kontrolou, jsou platy státních zaměstnanců a u těch skutečně navrhuje podstatný nominální růst.
Za této situace to znamená, že jediným řešením k ukončeni inflace je pokračovaní restriktivní politiky, která zajisti zmírnění inflačních očekáváni. Růst nominálních mezd bez odpovídajícího růstu produktivity bude nadále vytvářet inflační tlaky. Pokud k tomu nedojde, inflace bude pokračovat nad úrovní přijatelnou pro ČNB, ohrozí platby státu na důchody, platy státních zaměstnanců a veřejné i soukromé investiční programy. A bude také oddalovat řešení problémů české infrastruktury, dále zhoršovat konkurenceschopnost českých firem, snižovat růstovou kapacitu ekonomiky a tím ohrožovat modernizační cíle veřejné politiky. A inflace se nezbavíme v tomto roce a ani v příštím roce. Navzdory přáním a slibům guvernéra ČNB.
Autor je ekonom, působí na Institutu ekonomických studií FSV UK