Jak mohou růst reálné platy zaměstnanců v Česku o 3 % v letošním roce, jak předpokládá vládní balíček, když ekonomika dle stejného zdroje poroste o mizerné jedno procento, pokud poroste vůbec? Jak mohou reálné mzdy zaměstnanců dokonce růst o 4.8 % tak , jak tomu ve skutečnosti dochází? Jak mohou lidé bohatnout a ekonomika současně chřadnout? Jak může ekonomika udržovat nejnižší úroveň nezaměstnanosti v EU, když ekonomika neroste již vice než 5 let, a navíc celila inflaci nejvyšší téměř v cele EU? Proč zůstávala inflace v Česku na hrozivých číslech mnohem déle než ve většině evropských zemích, a to navzdory vysokým úrokovým sazbám CNB?
Jednou z odpovědí na tyto otázky je, že aktivistická fiskální politika Česka hraje mimořádnou roli v tom, jakým způsobem se ekonomika vyvíjí a ovlivňuje, což zahrnuje mimo jiné i kontrolu nad inflací. Boj s inflaci je natolik komplikovaný, ze monetární intervence CNB nemusí vždy stačit – v boji s inflaci a už vůbec ne v prevenci před krizi. Statni rozpočtová politika může být zdrojem inflačních tlaku, a může dokonce vytvářet na trhu podmínky, které mohou působit proti i dobře míněným intervencím CNB. Jenže inflace není jediným zájmem státu, protože stát se též musí starat o zaměstnanost, bezpečnost, veřejné služby, zákony a mnoho dalších, a to vše vyžaduje hospodářský růst. A tak, jak tomu dochází v jiných zemích, monetární politika může být otupena dominantní fiskální politikou. Ale začněme od počátku.
Tlaky na statni výdaje.
Zásadním faktorem fiskální dominance v Česku jsou požadavky na stát a jeho veřejné výdaje, a to bez ohledu na státní příjmy. Stručně řečeno, v Česku se stává dominantním hráčem stát a jeho byrokracie, místo aby to byli inovativní podnikatelé na konkurenčních trzích. Požadavky na statni podporu jsou obrovské, rostoucí a stále obtížněji financovatelné. Moji přátelé to nazývají “nárokovou ekonomikou“, což je vlastně nové paradigma kapitalismu v mnoha zemích. Všichni sledujeme velmi zanícenou debatu, o důchodech, která je tak kritická, že rozděluje národ na podporovatele vládní koalice a podporovatele opozice. Požadavky na zdroje do financovaní zdravotnictví jsou stejně obrovské a rostoucí nejen pod vahou COVIDU a podobných epidemiích, ale hlavně díky rostoucí poptávce stárnoucí populace, rostoucích nakladu na léky and zdravotních techniku, nedostatek lékařů a zdravotních sester atd. Tato poptávka ztratila kontakt s náklady a zdravotnictví může uspokojit službu, kterou poskytuje pouze vyšší kapacitou. A to znamená vyššími státními výdaji. Podobně se vyvíjí poptávka po financích ve školství. A to nemluvím o subvencích na sociální podpory matkám samoživitelkám, subvencích rodinám na bydlení, přídavky na dítě, porodné, pohřební, pěstounské, nebo na tlacích na navýšeni průměrných platu učitelů na úroveň 30% nad průměrnými mzdami atd. Česko je společnost vysoce orientovaná na uspokojování společenských potřeb a vedoucí k dalším voláním po různých podporách a subvencích.
Mandatorní výdaje. Problémem číslo dvě veřejné politiky je nejen to, že vyžadují enormní zdroje, ale, a to je kritické, většina z těchto závazků státu jsou podmíněné různými právními úpravami. Tyto úpravy vedou navíc k vysoce komplikované české specificitě rozpočtové praxe – a to ze vysoké procento běžných výdajů státního rozpočtu je dáno zákony. Mandatorní a tzv. quasi mandatorní výdaje (jako např. výdaje na aktivní politiku zaměstnanosti, armádu, zahraniční pomoc, platy zaměstnanců veřejného sektoru a duchovních, investiční pobídky, příspěvky do rozpočtů mezinárodních organizací aj.) představují téměř 80-90 % všech běžných výdajů! Ministr financi má tedy svázané ruce, dokud nezmění patřičnou zákonnou provizi.
Nové státní závazky. Vládní politika neustále vytváří politické závazky, které vedou k novým finančním závazkům státu a ovlivňují statni výdaje a tím i likviditu na trhu. Statni výdaje hraji klíčovou roli v kontrole nezaměstnanosti, protože veřejný sektor je navzdory 30 letům privatizace a tržní ekonomiky stále největší zaměstnavatel v ekonomice. (Viz studii CERGE 2022, která ukazuje, že v České republice je zhruba jeden milion osob, kteří jsou přímo či nepřímo placeni ze státního rozpočtu.) Kritika byrokracie a voláni po štíhlejší statni administrativě, které by znamenalo propouštěni a vetší nezaměstnanost se zda dopadat na hluché ucho.
Chabá efektivita veřejných výdajů. Co dělá kontrolu nad inflaci a pomalým růstem obzvláště obtížnou je mizerná efektivita veřejného investičního programu. Stát sice investuje, ale i když investuje „málo“ investuje bez důkladné projektové analýzy vycházející ze sociálního diskontu. Navíc ze „svého“ stát investuje pouze polovinu investičního programu, zbytek je financován z EU. A jak potvrzuji pánové Prouza (viceprezident Hospodářské komory) a Schneider (špičkové osoby na ministerstvu pro místní rozvoj ) využívání evropských fondu se nám moc dobře nedaří efektivně využívat (HN 10.6 2024).
O neschopnosti státu řešit problémy veřejného investičního programu a efektivně se vypořádat s problémy nerovnováhy na trhu svědčí bizarní „dohoda“ státu s bankami z roku 2019. Ta mimo jiné svědčí o tom, ze financovaní státního rozpočtu není nějakým závažným problémem!! Babišova vláda se rozhodla vytvořit Národní rozvojový fond vlády, který mel umožnit investice v řádu desítek miliard korun. Údajně existovala shoda na tom, kam se bude investovat, na jakých principech bude postaven jeho obchodní model a jak bude řízen. Fond měl mobilizovat ve prospěch investičních projektů minimálně pětinásobek svého kapitálu, tedy celkově asi 35 miliard korun. Do projektu vstoupily 4 banky – Česká spořitelna, ČSOB, Komerční banka a UniCredit bank, které potvrdily připravenost dobrovolně investovat, případně i spolu s dalšími investory, do vládního fondu až 7 miliard korun. Jak uvedeno v Kurzech, banky byly ochotny projekty financovat, a to jakmile Fond získá potřebnou licenci od ČNB a budou vybrány a připraveny vhodné investiční projekty. V tom posledním je ten zásadní problém. Evidentně projekty připravené nebyly, mimo jine proto, že patrně žádná velká potřeba financování rozpočtu nebyla cítěna, částečně díky EU. Fond byl tedy bez velkých fanfár nedávno rozpuštěn.
Proč jsou veřejné finance tak dominantní?
Deficit jako zdroj inflace? Válka na Ukrajině a z ní vyplývající energetická krize samozřejmě hrály velkou roli jako zdroj inflace v Česku jako v jiných zemích. Jenže zdroj inflace byl též interní – domácí výdaje, které byly silně tlačeny výdajovou stránkou státního rozpočtu, podporovanou navíc předchozí vlnou kvantitativního uvolňování, které tlačilo na růst peněz M3. Výsledkem byl růst nominálních výdajů státu 2019-2024, který nebyl dostatečně kompenzován růstem státních příjmů, což navýšilo soukromou likviditu na domácím trhu. Výše akumulovaného deficitu státního rozpočtu není sice dramatická, co je dramatické je rozsah a rychlost změny – z vyrovnaného rozpočtu do vysokého deficitu.
Makroekonomická nestabilita. Fiskální politika ohrožuje v prve rade makroekonomickou stabilitu rigidním systémem výdajové stránky a struktury rozpočtu. Výsledkem je, ze snižování deficitu veřejného rozpočtu je obtížné a velmi obtížné je též měnit strukturu výdajů. Politika je silně výdajově vázána, ale ne prorůstová. Sice podporuje udržovaní existující zaměstnanosti, ale bez známek podpory efektivnější struktury, čímž není prorůstová v době, kdy ekonomika procházela hyperinflační vlnou, a čímž zvyšovala inflační tlaky.
Vysoka inflace, vedla k rapidnímu růstu poptávky po penězích důchodců, firem, zaměstnanců, rodin, na což Babišova vláda reagovala zvýšením vládních výdajů financující vyšší důchody , platy státních zaměstnanců , vyššími cenami vládních kontraktu atd. Rostoucí statni výdaje však nebyly náležitě a okamžitě tlumeny vyššími úrokovými sazbami, což vedlo k nominálnímu růstu agregátních výdajů nejen vlivem vyšších běžných ale i nedostatečně tlumených soukromých výdajů, podporovaných navíc zdroji z EU. Problémem vyšších státních výdajů však bylo, že zvýšily agregátní poptávku v době silné importované inflace, klesající reálné domácí spotřeby a tím fiskál navyšoval inflační tlaky. Fiskál též hrál velmi aktivní roli při udržovaní zaměstnanosti v podstatě neměněnou daňovou politikou. Nebyla ani snaha, ani vůle a prostor pro další zvyšování daní a tlumeni agregátní poptávky.
Fiskální politika též silně ovlivňovala reakce CNB. I když po nástupu nove bankovní rady a guvernéra byla její prvotní snaha se vyhnout dalšímu navyšovaní sazeb, CNB velmi brzy poznala, ze její snaha je neudržitelná a musela se přizpůsobit tržním tlakům alespoň tím, že stávající sazby ponechávala. Podobně je pozice CNB komplikovaná i dnes tím, ze fiskální politika velmi komplikuje načasování snižování svých sazeb.
Financování státního rozpočtu pomocí vysokého dluhu sice není momentálně problém, ale existují však rizikové faktory, které ovlivňují očekávaní investoru ohledně dlouhodobé udržitelnosti financi CR. Česko se v současné době velmi spoléhá na dary z EU, které velmi brzy zmizí. Například, a jak již jsem se zmínil, financování veřejných investic je podporované EU, která financuje kolem poloviny veřejných investic v CR. Tyto dotace casem skončí a Česká vláda bude nucena najit alternativní zdroje financování svého investičního programu.
Deformace finančního trhu.
Financovaní státního rozpočtu sice momentálně není problematické, ale ovlivňuje finanční trh. České banky byly a jsou velmi ziskové a likvidní a schopné financování státních uvěrových potřeb, obzvláště v době, kdy ekonomika byla v recesi. Ale v situaci nulového růstu ekonomiky a vysokých úrokových sazeb na hypotéky to znamená velkou orientaci na investice do státního dluhu, což muselo vest k tlaku bank na CNB poskytovat atraktivnější podmínky pro investovaní do státních papírů, pro podmínky rezervní politiky a pokrývat větší riziko investování do státních dluhopisu. Současně zde nebyla snaha podpořit soukromý kapitálový trh, který je ve finální analýze klíčový faktor v modernizaci a restrukturalizaci ekonomiky. Fiskální politika tedy tlačila na CNB k navyšování sazeb, či jejich udržovaní na vysoké úrovni déle, než si CNB pravděpodobně sama přála. To vedlo k přijímáním právních uprav -právních limitu na navysovani garanci poskytovaných CNB , které dodatečně snižovalo riziko soukromých investoru.
Český finanční trh je stále velmi „malý“, což pro banky a finanční instituce znamená, že musí hledat investiční příležitosti kde se da, včetně hledání investičních partneru ze zahraničí. Zahraniční investoři pokračovali ve financování české ekonomiky, protože uvěrová kredibilita státu je stále zdravě přijatelná. Jenže zahraniční investoři jsou vystaveni dodatečnému kurzovému riziku, což vede k dodatečnému tlaku na CNB udržovat stabilitu koruny, i když koruna se dostávala do oblasti nadhodnoceni, a to představuje dodatečnou deformaci plynulého fungování finančního trhu. Trvání na vlastni měně a odmítaní eura nese s sebou evidentně vysoké náklady.
Fiskální politika též ovlivnila inflační očekávaní. I když financování rozpočtu nebylo problematické, investoři si nicméně zakalkulovali dany rizikový faktor v momentě, kdy kupovali statni dluhopisy včetně rizika inflace vyplývající z rostoucích výdajů státu a deficitu. Tim dodatečně zvyšovali tlak na tržní úrokové sazby a tím též ještě vice komplikovali přístup k úvěrům soukromými firmami a domácnostmi.
Klíčový vliv na pracovní trh?
Fiskální politika silně ovlivňuje a do jisté míry deformuje pracovní trh, zaměstnanost a tím i konkurenceschopnost českých firem. O tom jsem napsal (viz. HN….). Děje se tomu dvěma směry: Jako významný zaměstnavatel na pracovním trhu, vládou zvyšované platy ve statním sektoru silně ovlivňuji očekávaní zaměstnanců v privátním sektoru. Navyšování mezd a platu ve statním sektoru se přelévá do požadavků zaměstnanců a odborářů v soukromému sektoru. Rostoucí platy se tak stanou zdrojem inflace. Experti jako Jan Švejnar, v rozhovoru s V. Moravcem, již před 2 lety argumentovali, že tyto tlaky byly hlavním zdrojem jádrové inflace.
Stát zaměstnává primo či nepřímo 20 – 30 % pracovníků na českém pracovním trhu. (Čísla se liší dle definice státního sektoru, ale jsou vysoká.) Čím vetší zaměstnanost ve statním sektoru, ceteris paribus, tím je mene zaměstnanosti v soukromém sektoru vzhledem k plné zaměstnanosti. Za dane situace nedostatku pracovní sily na trhu to vede k tzv. „labor hoarding“ v soukromém sektoru a novému cyklu zvyšování mezd, což je fenomén velmi dobře popsán ve výzkumech pokrývajících různé země světa.
Amen/Zaver.
Jak dominantní je tedy fiskální politika? Fiskální politika hraje evidentně kritickou roli v české ekonomice, a to navzdory relativně nízké míre zadluženosti, či nízkým rozpočtovým deficitům. Dluhová služba roste, ale stále není paralyzující jako například ve Francii. Velmi však komplikuje práci CNB a tím její boj s inflaci od okamžiku, kdy CNB přijala skutečnou proti-inflační politiku. Zatímco může být prospěšná pro udržovaní zaměstnanosti, způsob, jakým to realizuje, příliš nepomáhá hospodářskému růstu, který česká ekonomika zoufale potřebuje. Nepomáhá ani finančními pobídkami do progresivních sektoru ani svým investičním programem. „Příspěvkem“ fiskální politiky je ve skutečnosti konzervace nízko-produktivní pracovní síly a kapitálu v podnicích a tím brzdění růstu ekonomiky. Deformuje také pracovní a finanční trhy trváním na vlastní měně a tzv. nezávislé monetární politice. Pro malou a otevřenou ekonomiku jako je Česko je tato nezávislost do velké míry iluzí a luxus, čímž vysoce zvyšuje zranitelnost české ekonomiky. Jestli chceme hospodářský růst potřebujeme byt konkurenceschopní a k tomu neinflační prostředí fiskální politiku a která je prorůstová.