Zdenek Drabek
Po odchodu Jozefa Síkely do Bruselu předložil jeho nástupce na ministerstvu průmyslu a obchodu Lukáš Vlček novou vládní hospodářskou strategii, která byla nedávno schválena i vládou. Tato zpráva docela rozvířila debatu v mediích a mezi různými experty, kteří přišli s řadou připomínek. Zpráva byla zkritizována snad každou institucí, která má co do činění s debatou o hospodářské politice. Trefně byla zkritizovaná Hospodářskou komorou, Svazem obchodu a cestovního ruchu, Asociací malých a středních podniků, Svazem průmyslu a dopravy. Samozřejmě byla i terčem kritiky opozice a své k tomu měl co říct i Institut Václava Klause.
Nedokážu posoudit dialog mezi ministry a odborníky z NERV, ale mám dojem, že se vláda spíše schovává za tuto poradní skupinu ekonomů, než aby svoji strategii sama obhajovala.
Vládní strategie byla kritizována z různých pohledů, které evidentně reprezentovaly parciální zájmy institucí výše zmíněných. Co myslím pojilo všechny strany, byl požadavek: Co tedy dál? Trefně to vyjádřila ve své kritice Hospodářská komora, která poznamenala, že celá řada problémů (o kterých se zpráva zmiňuje) je dlouhodobě známa, přesto se je po celé dekády nepodařilo vyřešit. Prostě, kdo by hledal ve zprávě detailní návod, bude zklamán.
Ano, říká se tomu také „knížecí rady“, které jsou v podstatě stejně správné, jako jsou prázdné. Jak tedy dál? To, co vládnímu materiálu chybí, je hlubší analýza hospodářského růstu Česka v tomto období. Tato analýza a s ní spojená debata by měly vést k identifikaci specifických bariér růstu. Samotná identifikace však nestačí. Je potřeba udělat ještě jeden dodatečný krok a tím je rozlišení všech omezení růstu na ta, která se mohou řešit v krátkodobém horizontu, a ta zbývající, která budou vyžadovat dlouhodobá řešení. Jinak zůstane u knížecích rad.
Navíc je též nutná určitá úprava v myšlení českých politiků a jejich poradců. A to hlavně ve dvou oblastech. Tou první je současný pohled na české zahraniční zájmy a jejich roli v české ekonomice. Ministerstvo průmyslu tvrdí, „že se postupně vyčerpává model založený na zahraničních investicích a exportu. Zdejší inovace se mají zužitkovat do finálního produktu doma, nikoliv v zahraničí.“ To sice zní zajímavě, ale obavám se, že tento názor vyjadřuje určitou (hlubokou?) neznalost stavu české ekonomiky.
Česká ekonomika je a dlouho bude závislá na zahraničních investicích a obchodu. Jsme na něm po Lucembursku v Evropě závislí nejvíce. Více než 60 procent pracovních míst se týká zahraničního obchodu. HDP je tvořen ze 70 procent zahraničním obchodem. Jen automobilky se podílí 12 procenty na českém exportu a všechny jsou vlastněny zahraničními firmami. Až téměř třetina státního dluhu je držena zahraničními investory. České bankovnictví je kromě několika výjimek zcela v rukou zahraničních vlastníků. Stačí tedy jen naznačit zhoršenou schopnost splácení závazků a výsledkem bude zhoršení platebních podmínek českého dluhu pro zahraniční investory. To by znamenalo paralelní navýšení dluhové služby z rozpočtu a zhoršení podmínek pro platbu veškerých veřejných výdajů na zdravotnictví, na důchody, na matky samoživitelky atd.
Podobná neznalost se též týká volání po podpoře českých inovací. Nikdo nepochybuje o chytrých českých hlavách. Ale pokud mají být české inovace produktivní, je potřeba, aby měly tyto hlavy přístup k financím. Navýšení peněz ze státního rozpočtu ovšem není to správné řešení. Aby mohly být inovace transformovány v komerční úspěch, je potřeba kvalitního vyhodnocení trhu. A to, jak známo, není „skill“, kterým náš stát disponuje. Proto mnoho expertů vkládá svou energii do snahy zpřístupnit soukromý kapitál k vyhodnocování inovací. Státu se pak ponechává inovační rozhodování jen pro oblasti strategických zájmů, jako je kosmický výzkum či zbrojní průmysl.
Existuje zásadní rozdíl mezi podnikáním v USA a v Evropě. Je to v roli tzv. risk capital, jako jsou investiční fenomény typu venture capital, private equity, angel investor či seed capital, které úzce souvisejí s podporou podnikatelských start-upů. V EU podnikání závisí mnohem více na bankovních úvěrech, vládních programech a dotacích, které dominantně získávají už zaběhnuté velkopodniky a mnohdy podniky v útlumu. Výsledkem je zásadně větší počet tzv. unicorns v USA, což jsou mimořádně úspěšné soukromé start-upy, které se rychle „došplhaly“ v tržní expanzi až na hodnotu přesahující miliardu dolarů.
Financování start-upu v Česku je problematické. Uvádění výsledků R&D na trh je neefektivní, protože v Česku nemáme finanční sektor, který by byl schopen financovat vysoce riskantní aktivity, jakými jsou inovace, a to navíc v objemech, které jsou ekonomicky efektivní. EU též není v současné době schopna poskytnout adekvátní pomoc vzhledem k nedokonalému fungování jednotného trhu, ve kterém jsou banky a další finanční instituce fragmentovány do členských států. Výčet bariér je však širší. Česká burza je pro tento druh financování zcela nefunkční.
Financování vědy a techniky je v Česku komplikováno dalšími faktory. Uvedu pár dalších příkladů. Aby peníze vydané z rozpočtu byly skutečně vydané na vědu a výzkum, je potřeba, aby se dostaly k těm, kteří mají inovace produkovat. K tomu bohužel stále efektivně nedochází, o čemž svědčí evidence doktorských programů Univerzity Karlovy ve zprávě prorektora Ladislava Krištoufka, nově odměněného prezidentem Petrem Pavlem vyznamenáním Za zásluhy o stát. Peníze investované státem do vědy a výzkumu u úspěšných doktorandů musí být též úspěšně transformovány do komerčních aktivit. A k tomu dochází pomalu.
Česko potřebuje novou hospodářskou politiku, což vyžaduje jiné myšlení, než které podmiňuje současnou debatu o hospodářských reformách. A potřebuje ji rychle. Hospodářská situace je kritická dnes – ekonomika stagnuje již pátý rok – a potřebuje tedy rychlá řešení. To, že budou některé dálnice ukončeny v roce 2035, nám dnes moc nepomůže. Jak nám připomněl John Maynard Keynes již před téměř sto lety – v dlouhodobém horizontu budeme již všichni po smrti.