České hospodářství v podstatě stagnuje již 5. rok. Je evidentní, že brzy nastane chvíle, kdy neustálé tlaky na navyšovaní mezd, podpory sociálních programů, na důchody, na obranu a bezpečnost nebude možné uspokojovat. Nebude též možné uspokojovat očekávaní stále rostoucích příjmů. Česká ekonomika musí růst, aby se dostala z tohoto marasmu.
Hospodářský růst se musí generovat, zhruba řečeno, z těchto zdrojů – spotřeby, investic a čistého přínosu zahraničních operaci, tj. vývozu očištěného od dovozů. Vyšší spotřeba českých domácnosti sice pomůže, ale nemůže vygenerovat ty míry růstu, které potřebujeme k vyrovnaní životní úrovně s našimi sousedy. Náš trh je malý. Zahraniční poptávka strada také a tím i též naše exporty. Prime zahraniční investice v Česku slábnou, protože Česko se stává “drahou” zemi pro zahraniční investory v tradičních oborech. Jedinou moznosti, jak urychlit český hospodářsky růst je narůst investic a do jisté míry narůst veřejných investic potřebné jako zdroje rustu po kterých též vola jak Mario Draghi tak Evropská Komise.
V případě veřejných investic čelíme problému. Program veřejných investic je sice docela impresivní, když se podíváme, na co mají byt poskytnuty finanční prostředky v rozpočtu 2025. Podobně reaguje opozice, když například ANO tvrdí, že má program veřejných investic do roku 2030. Jak vládní materiál SPOLU tak připravený materiál ANO programuji výdaje do dopravní infrastruktury (dálnice a rychlovlaky). Co tedy všichni víme je, že problémem nedostavených dálnic není problém peněz, ale něčeho jiného – evidentně tlaku a sily ochránců životního prostředí, obci, památkářů, soukromých zajmu jakož slabou efektivitou stavebních firem. To vše způsobuje blokováni výstavby nových tras dálnic a výsledkem jsou: (1) rozestavěné dálnice a (2) tato rozestavěnost může dokonce růst casem. (3) V rozpočtové praxi to znamená, že i když výdaje na výstavbu dálnic rostou, průjezdnost dálnic se ještě automaticky nezlepšuje. Takže jsme tak trochu u stejných problémů veřejných investic, jaké existovaly za centrálního plánovaní.
Důležitým elementem každého investičního projektu je “project design “ a jeho administrace. Zde evidentně Česko má hodně co vylepšovat. Důkazem všeho je zpackaná dohoda s bankami z roku 2019, které byly dotlačeny k souhlasu spolufinancovat veřejné projekty. Babišova vláda se rozhodla vytvořit Národní rozvojový fond vlády, který měl umožnit investice v řádu desítek miliard korun. Údajně existovala shoda na tom, kam se bude investovat, na jakých principech bude postaven jeho obchodní model a jak bude řízen. Fond měl mobilizovat ve prospěch investičních projektů minimálně pětinásobek svého kapitálu, tedy celkově asi 35 miliard korun. Do projektu vstoupily 4 banky – Česká spořitelna, ČSOB, Komerční banka a Unicredit banka, které potvrdily připravenost dobrovolně investovat, případně i spolu s dalšími investory, do vládního fondu až 7 miliard korun, banky byly ochotny projekty kofinancovat, a to jakmile Fond získá potřebnou licenci od ČNB a budou vybrány a připraveny vhodné investiční projekty. V tom posledním je ten zásadní problém. Evidentně projekty připravené nebyly, mimo jine proto, že patrně žádná velká potřeba financování rozpočtu nebyla cítěna, částečně díky EU. Fond byl tedy bez velkých fanfár nedávno rozpuštěn.
A tak se ptám znovu – jak dal? Řešeni jistě nejsou jednoduchá, ale existuji. Pokud tedy chceme dálnice pote musíme najit způsob, jak rozřešit konflikty mezi vsemi soukromými zájmy. To že se nám to v Česku nedaří je známo z četných rozhovorů s českými a zahraničními manažéry. Je to též perfektně zachyceno v anketách “Doing business” Světové banky. Ta sleduje podmínky k podnikaní po celém světě a výsledkem jsou zebřičky států dle jednoduchosti a přímočarosti podnikání. V těchto žebříčcích jsme jedna z nejméně efektivních vyspělejších zemích světa. V nedávnem průzkumu podnikání se zhruba třetina startupů shodně vyjadřovala, že stát by neměl poskytovat finance, dokonce by měl zrušit možnost dotací, ale měl by zjednodušit podnikatelské prostředí a neplést se do podnikáni (viz. Jednorožci v Česku…. Datarun, cz. 2024).
Současná administrativa se též pouští do projektů kofinancovaných primo soukromými investory. Tato cesta je ekonomicky rozumná v prve řadě proto, ze soukromí investoři jsou nuceni provést důkladnou projektovou analýzu rizik a finanční návratnosti, což neexistuje na úrovni státních instituci, jak svědčí kolaps dohody z roku 2019. Bohužel i tyto projekty stále celí problémům výše zmíněným. Vládní program taky rozumně zdůrazňuje podporu investování do inovaci. Ale ty musí být nasměrovány do oblasti které navýší produktivitu a které vedou k úspěšným inovacím. Úspěch těchto projektu je kriticky závislý na hloubce finančního sektoru, který v Česku stále neexistuje. Pro srovnání, indicky kapitálový trh v zemi, jejíž HDP představuje pouze 3 % světového HDP, financoval letos třetinu všech IPO, což představuje desetinu globálního kapitálu financující IPO globálně. ( Bombay bulls, The Economist, 9 Nov. 2024).
Výsledkem toho všeho je, kostrbatý a komplikovaný růst českých jednorožců. Je evidentní, že příspěvek soukromých investoru do inovaci je pomalý a do jisté míry marginální. V českém podnikatelském prostředí se momentálně nacházejí tři oficiální startupy se statusem jednorožce. Podobných startupů bylo v roce 2023 v USA 739, v Británii 53, Německu 30 a Francii 26. S Českem srovnatelný Izrael jich má 25.
A co soukromé investice financované bankami? Nastal čas ke snižování úroků? I to je vysoce nepravděpodobný scénář. Jsme stále v situaci, kdy inflace, jak tvrdí ČNB, není zkrocena. A jestli nebyla zkrocena doposud, tak podmínky k nižším sazbám se ještě zhoršily po zvoleni Trumpa US prezidentem. FX trh zareagoval na Trumpovo zvoleni dramaticky proti české koruně den po volbách 2% poklesem CZK. Vulnerabilita CZK ještě vzrostla po nedávnem snížení úrokových sazeb ECB. Devalvující koruna by zvedla inflační tlaky, které by musely být tlumeny vyššími úrokovými sazbami. Pracovni trh je vysoce napjaty při plné zaměstnanosti a nedostatku kvalifikované pracovni sily. Již slíbené navýšeni příjmů ve veřejném sektoru silne přidávají k inflačním očekáváním. Inflační tlaky importované převážné v energetice a potravinách též stále pokračují.
Mou odpovědi na svou původní otázku, zda investice nám pomohou rozhýbat českou ekonomiku je, že v to moc nevěřím. Alespoň ne do doby, kdy vláda nepřijme kroky k zajištění efektivnějšího využívání veřejných peněz pro investiční účely včetně opatření jako jsou ochrana strategických a státních zajmu. Bankovní úvěry umožní v nejlepším případě udržení status quo, k dodatečnému rustu mnoho nepomohou, jak ukazuji masivní repatriace zisku nadnárodních společností. A opět to nastolí již klasickou otázku – neměli bychom konečně přijmout euro, a ne slepě trvat na tzv. nezávislosti koruny, která však neznamená skutečnou nezávislost naší monetární politiky a nijak nesnižuje investiční rizika a ani neposiluje podnikatelské prostředí.
Zdenek Drabek
24. listopadu 2024