Zajímavá a důležitá zpráva přišla po dlouhé době z EU! Agentura Reuters na konci ledna informovala, že německý ministr financí a vicekancléř sociální demokracie (SPD) Lars Klingbeil plánuje vznik nového bloku šesti předních ekonomik Evropské unie. V dopise pozval partnery z Francie, Polska, Španělska, Itálie a Nizozemska k jednání, jehož cílem mělo být zlepšení rozhodovacích procesů a oživení unijní ekonomiky.
Užší spolupráce (hluboká integrace) šesti vedoucích zemí by se měla dle Klingbeilových představ týkat především kapitálových trhů, investic do obrany a zajišťování klíčových surovin. „Nyní nadešel čas na dvourychlostní Evropu,“ pronesl Klingbeil v lednu na hospodářské konferenci deníku Die Welt.
Proč vlastně k tlaku na hlubokou integraci Evropy dochází?
Prvotním důvodem je geopolitika – svět se mění. Po ruské „speciální operaci“ a agresi vůči Ukrajině přišel americký prezident Donald Trump se speciálními operacemi ve Venezuele a Íránu a je jen otázkou, zda Čína v těchto intervencích nespatří prostor pro podporu svých zájmů třeba na Tchaj-wanu či ve Vietnamu. Svět se posouvá do pole her velkých a silných hráčů. Prezident Trump v podstatě podminoval základní dohodu NATO poskytující bezpečnostní záruky Evropě (a nám), když volal po vojenské okupaci Grónska. Vojenské agrese USA a Ruska ohrožují bezpečnost Evropy a vojensky slabá Evropa musí jednat.
Druhým důvodem je energetická bezpečnost Evropy, která je též výrazně ohrožena ruskou agresí, americkým zásahem v Íránu a nesjednocenou energetickou politikou EU. Dramatický nárůst cen ropy a plynu na světových trzích, způsobený přerušením dodávek ze Středního východu, znamená zdražování klíčových nákladových položek evropských firem, ztrátu jejich konkurenceschopnosti a inflační tlaky. Úplná koordinace energetické politiky v rámci EU stále neexistuje vzhledem k tomu, že dva členské státy jsou stále závislé na ruské ropě.
Třetím důvodem je ekonomické zaostávání Evropy v podobě pomalého hospodářského růstu ve všech evropských státech. Jejich společným rysem je, že navyšování státních investic bude velmi obtížné a tím i stimulace hospodářského růstu vzhledem k dominantní váze mandatorních výdajů na veřejné služby, obrovským deficitům státních rozpočtů a vysoké zadluženosti států. K tomu musíme přidat dramaticky zhoršenou situaci na trhu práce vyplývající z kolabujícího přirozeného růstu pracovníků a slabé nabídky lokální pracovní síly. Ta navíc zeslábne pod tlakem ztráty podpory imigrace.
Jediným řešením, jak obnovit hospodářský růst v Evropě, je posílení faktorů vedoucích k rychlejšímu růstu produktivity. Pokud neexistuje přístup k dodatečné pracovní síle, musí firmy najít způsob, jak využívat své zaměstnance efektivněji a navyšovat efektivitu kapitálu. K tomu je potřeba snížit náklady vyplývající například z regulací, jak národních, tak evropských. Ale co je potřeba ještě víc, je vytvoření daleko většího interního trhu řízeného stejnými pravidly. To vyžaduje v první řadě integraci finančního sektoru – týká se to bank, podniků private equity, hedgeových fondů, burzovních operací nebo harmonizace pravidel pro upisování nových akcií. Vyžaduje to též harmonizaci fiskálních pravidel členských zemí, což je velká výzva.
A čtvrtým, neméně důležitým důvodem pro hledání nových cest kooperace členských zemí je problém udržitelnosti životní úrovně. To je obzvláště důležitý faktor pro Čechy, kteří prožívají značný růst životní úrovně za posledních 20 let, a to navzdory kritikům EU. Tento růst byl daleko významnější v Česku než ve většině původních zemí EU, a to také díky transferu zdrojů z EU do Česka s cílem konvergence jeho životní úrovně k průměru v EU, čehož bylo nyní prakticky dosaženo. Podobná akcelerace vzestupu životní úrovně v Česku již nebude možná, pokud nedojde ke zrychlení hospodářského růstu celé unie.
Co to znamená pro členské země a Česko? V první řadě je třeba si přiznat, že čelíme velkým výzvám, potřebujeme se o nich bavit a dospět rychle k rozumným závěrům. Tu debatu potřebujeme teď, protože i my musíme řešit energetickou krizi, bezpečnost země, rostoucí nedostatek pracovních sil, revoluci v IT a AI a financování veřejných služeb. Každá z těchto výzev bude potřebovat řešení nad rámec jednotlivých států, tedy kooperaci. Pokud se na této kooperaci neshodnou všichni, pak je vznik silné šestky řešením.
Evropa, včetně Česka, se po léta spoléhala na vojenské a bezpečnostní záruky USA a ty jsou dnes více než zpochybňovány. Evropa se potřebuje obranně posílit. Bezpečnostní záruky USA v rámci jejich závazků v NATO jsou sice stále teoreticky platné, ale existuje stále také úvaha prezidenta Trumpa o vystoupení USA z aliance. A to ve chvíli, kdy je bezpečnostní politika Evropy roztříštěna a nemá shodu všech 27 členských států. Pokud se nepřidáme k zemím, které obranný rozpočet řádně navyšují, v podstatě jen oznamujeme svým partnerům: Chceme být členem EU, ale vy chraňte naši bezpečnost za nás.
V ekonomické oblasti to znamená podporu moderním technologiím a inovacím či strategickým zahraničním investicím, o kterých často hovoříme. Bude to vyžadovat vytváření podmínek pro odstranění překážek integrovaného financování – navíc harmonizovaného přes hranice EU. Pouze tím dosáhneme růstu nových sektorů (tzv. infant industries) a tomu přizpůsobené dynamiky existujících průmyslových odvětví.
Česko je z tohoto hlediska obzvláště zranitelné. Náš trh je malý a zcela nedostačující pro růst start-upů do rozsahu světově konkurenceschopných firem. Nebankovní finanční sektor, který je klíčem růstu start-upů, je v Česku stále jen ve vývojovém stadiu. České start-upy, ale i firmy se stále se rozvíjející výrobou budou potřebovat přístup k silným nebankovním firmám z ochotných EU zemí. Ukázkový je český holding CSG, který vstupem na burzu v Amsterdamu inkasoval prodejem části svých akcií zhruba 86 mld. Kč a navzdory aktuálním problémům má na to se vypracovat mezi světové hráče v oblasti zbrojního průmyslu.
Maďarsko a Slovensko stále trvají na odběru ruského plynu a ropy a nelze počítat s tím, že by se podílely na koordinaci a adaptaci společné energetické politiky v EU. Pokud bude tato politika vyžadovat nové zdroje financování, pak se budou vytvářet podmínky jen pro spolupráci „ochotných partnerů“. A spolupráce s nimi bude v každém případě nutná při vyjednávání podmínek nákupu plynu a ropy.
Pokud je tato silná šestice spolupracujících zemí připravena přistoupit k hlubší integraci, máme samozřejmě svobodu se k ní připojit, nebo zůstat stranou a stěžovat si, jak to již děláme, že dvourychlostní Evropa rozděluje EU. Ale dvourychlostní Evropa nerozděluje EU, naopak ji posiluje. Zlepšená konkurenceschopnost šestice povede ke zrychlení jejich hospodářského růstu, který se stane motorem růstu zbytku unie. Funkční společná energetická politika zprostředkovaná šesticí zemí ve vyjednávání cen plynu a ropy s jejich vývozci bude prospěšná i pro ostatní členy.
Volíme si mezi přidáním se k šestici silných zemí a možností významně z toho těžit, anebo variantou zůstat stranou důležitých dění a ztrácet. Naše volba spočívá v možnostech uvažovat jako významný a sebevědomý člen EU, anebo jako malý a zanedbatelný potížista ze střední Evropy.
Autor je bývalý poradce ve Světové bance a WTO