27/1/2023
Probíhající kampaň kandidátů na prezidenta opět přinesla do debat téma eura. Generál Petr Pavel je pro přijetí, Andrej Babiš proti. Babiš vidí euro jako závazek podílet se na financování například Řecka, prostě odmítá solidaritu. Opakuje stejný názor bývalého prezidenta: „Česká ekonomika má mnoho slabých stránek a mnoho problémů, ale má jednu výhodu, kterou je naše měna.“ To jsou slova Václava Klause, jako kdyby nám uzavření se do měnového pouzdra automaticky zaručovalo rozumnou měnovou politiku.
Hlavním argumentem většiny odpůrců eura je, že koruna umožňuje nezávislou hospodářskou politiku. V prvé řadě to pro ně znamená, že česká politika nesmí být omezena disciplínou a pravidly spojenými s jednotnou měnou. Jestli Andrej Babiš preferuje současný systém, pak by si měl nechat vysvětlit svými experty, jak to vůbec vypadá s výkonností ekonomiky české, protože česká ekonomika v současné době vyžaduje podstatnou solidaritu našich sousedů. My o ni nestojíme? S patáliemi světa se vypořádáme sami?
Hospodářská politika je vyhodnocována také kritériem makroekonomické stability. Makroekonomická nestabilita je formou hospodářské nerovnováhy a znamená v prvé řadě finanční nestabilitu, která omezuje schopnosti podniků a státní správy mobilizovat dostatek zdrojů k financování hospodářského růstu a společenských priorit. To vede k nebezpečí platební neschopnosti státu, firem a domácností vůči domácím a zahraničním věřitelům. Odpůrcům eura není snad potřeba připomínat nebezpečí „léčby“ dlouhodobě nezvládnuté monetární politiky vysokou inflací ani problémy občanů a firem splácet hypotéky a provozní úvěry.
Samostatná makroekonomická politika, monetární, kurzová a fiskální, by nám měla dát větší prostor k ochraně před krizemi, před importováním inflace ze zahraničí, před finanční destabilizací způsobenou nervózním zahraničním kapitálem, před nezaměstnaností atd. Kritickou otázkou tedy je, nakolik je pro nás naše nezávislá makroekonomická politika efektivní? Pomáháme si tím k lepším výkonům ekonomiky, či ne? Pokud ne, pak celá argumentace o nepřijímání eura by byla řádně oslabena.
Začněme u inflace. Jak je známo, česká inflace, pohybující se v současné době kolem 16 procent, je zhruba dvojnásobkem evropského průměru. A je tomu tak již od roku 2019. Je sice pravda, že jsou země eurozóny, které mají srovnatelnou míru inflace, ale země jako Rakousko (8,7 procenta) a Německo (7,9 procenta) jsou na tom podstatně lépe. Navíc země se skutečně nezávislou monetární politikou, ale silně vázanou na EU, jako ne příliš vzdálené Švýcarsko, mělo loni roční inflaci tři procenta. To spíš svědčí o tom, že „nezávislost“ má zcela jinou podstatu a že monetární politika není vystavena stejným omezením, jako tomu je v Česku.
Dalším důležitým indikátorem makroekonomické nestability je vývoj salda na běžném účtu platební bilance (BOP). Jeho deficit je indikátorem stavu udržitelnosti platební schopnosti vůči zahraničním partnerům. Jak jsme na tom v tomto případě? Platební bilance se dramaticky zhoršuje. Zatímco Česká republika až do třetího čtvrtletí 2021 pravidelně vykazovala přebytky, běžný účet již dnes vykazuje deficit, který narostl natolik, že je v současné době téměř nejvyšší v celé EU. Odhad je, že za rok 2022 to bude zhruba šest procent HDP. Přitom Mezinárodní měnový fond – nadnárodní „bankéř“ zemí v platebních potížích – tradičně bere pět procent jako kritickou hodnotu udržitelné platební bilance. Tento vývoj je způsoben nejen rapidně rostoucími cenami dovážených potravin a energie, ale i zhoršením konkurenceschopnosti českých firem způsobeným silným zhodnocením nejen nominálního, ale zejména reálného kurzu české koruny o 16,5 procenta oproti roku 2020.
Nemáme se též čím chlubit, pokud jde o růst národního důchodu. Čtenáře možná bude zajímat, že růst HDP v České republice byl v roce 2022 jedním z nejpomalejších v celé EU a teď se již dostává k negativnímu pásmu. Goldman Sachs, přední investiční US banka, předpovídá, že eurozóna se v roce 2023 úplně recesi vyhne, což potvrzují i prognózy MMF, Fedu a jiných. V České republice předpovídáme pokles HDP v tomto roce. Je pravda, že naše míra nezaměstnanosti je stále poměrně nízká, ale v dané situaci a za daných podmínek stagnujícího, či dokonce klesajícího HDP, je neudržitelná.
Nejvíce problematická je u nás fiskální politika. Vedle rostoucích cen energie, z velké míry dovezených ze zahraničí, a rostoucích cen potravin na zahraničních trzích, byl a zůstává největším přispěvatelem do naší inflace státní rozpočet. Veřejné výdaje dramaticky vystřelily za Babišovy vlády. Byl to jejich růst, který vytvořil přehřátí na trhu a podněcoval inflaci. Její růst pokračuje navzdory úmyslům současné vlády.
Výsledkem české „specificity“ byl fiskální deficit, který je v rámci EU dnes též nejvyšší, a to navzdory srovnatelným podmínkám s těmi českými. Nedávno schválený rozpočet je pokus o kontrolu rozpočtových výdajů, nicméně rozpočtový deficit zůstává stále vysoký. Státní dluh dramaticky roste, a i když je financovatelný, dynamika jeho růstu paralyzuje snahy ČNB i současné vlády krotit inflaci. Navíc vysoce omezuje stát v podpoře veřejných potřeb a investic.
Dnešní makroekonomická situace není povzbudivá. ČNB dělá, co může, ale její možnosti jsou omezené. Měnová protiinflační politika znamená v prvé řadě omezování veřejných a soukromých výdajů vedoucí k tlumení inflačních tlaků, ale současně tato politika znamená tlumení hospodářského růstu. Klíčovou otázkou všech centrálních bank je v dnešních dnech „will the landing be soft?“, bude „přistání“ z inflační nákazy hladké, nebo přijde brutální recese?
Není známo, zda odpůrci eura, kteří trvají na nezávislé české měnové politice, si jsou plně vědomi těchto problémů. A pokud ano, jaká specifická opatření by navrhovali. Je pravda, že Česká republika není v současné situaci schopna splnit kritéria vstupu do eurozóny. Ale olej byl vlit do ohně. Reakce odpůrců eura na naše současné hluboké problémy táhnoucí se z minulosti byla doposud tichá. Evidence reality je silnější než politické hry s iluzemi.